Místo na rozmezí, díky němuž je ovlivněno z každé strany jiným charakterem. Až po západní okraj doběhl cíp nuselské bytové zástavby, industriální vliv se dotýká severního výběžku vršovickou železnicí, podélný Botič rozděluje i svazuje místo s poklidnou Michlí. Nabízí se pestré množství vjemů, jejichž společným uzlem může být zatím ospalý protáhlý trojúhelník. Motivem návrhu bylo vytvoření obyvatelné části města, která dobře slouží přirozenému pohybu lidí. Car-free zónování není jen značkou v mapě, ale především vnímání veřejného prostoru ulice, která není jen silnicí. Zalíbení v sytosti vztahů ze starých rostlých měst je transformováno do skladby struktury domů. Ty nárožní jsou bytovými domy s parterem pro služby a ulici mezi těmito patníky vyplňují nahuštěné soukromé domy. Jsou to městské řadovky s lícem k ulici a zády do vlastní zahrádky. Ulice dělí tato seskupení různých domů na menší celky. Jejich vnitřní území je rozparcelováno mezi jednotlivé vlastníky, střed je však společný pro využití jak pro obyvatele přilehlých domů, tak i obyvatele bytů na nároží. Tento polosoukromý svět je chráněn fyzickou zídkou, průhlednost škvír ale dovoluje vzájemné vnímání života tady a tam: lidí zde žijících a lidí, kteří kolem domovů prochází. Po přehodnocení současné zástavby přemísťuji školku, za jejíž dnešní zdi mají brankou přístup nejen děti a jejich rodiče, ale i nezvaný host. Další provoz kovošrotu by po zhodnocení pozemku novou zástavbou byl neudržitelný, kovošrot tedy posílám do šrotu. Inspirací řešení celku je nedokončenost nuselských a vršovických ulic proťatých železnicí. Jejich pravděpodobné severojižní trasy promítám do ulic návrhu. Široké molo přes Botič vedoucí nikam snad naznačí možné budoucí napojení s michelskou strukturou. Botičský potok si vysloužil své jméno tzv.botněním, což bývalo pravidelné rozvodnění. Doby botnění v této části Prahy jsou však pryč, zakroucené meadry pohltilo narovnané koryto nepřístupné líné stoky, jejíž nekvalita je způsobena i tak krátkou cestou jakou je ta proti proudu k výpusti hostivařské přehrady. Reminiscenci botnění připomínám alespoň malým gestem umělého zálivu při levém břehu, přístup k hladině nabízí široké schody položené vstříc jižnímu slunci. Vzniká tu pomyslné jádro botičské stezky. Setkává se tady navržené bydlení i parter vhodný pro restauraci, trasa cyklostezky, zásobování se sem dostane, čilý ruch individuální automobilové dopravy však nikoli. Je to místo navržené pro lidi žijící zde svůj volný čas. Severně pokračující cyklo-pěší stezka probíhá zeleným parkem, jehož plocha a tvar je reakcí na cíp pozemku u železničního mostu. Současná cesta svým klikatěním nabízí možné nebezpečné překvapení doslova za rohem, takže je v návrhu zjednodušena na přímou linku, ze které je možné pohodlně kontrolovat prostor před, pod i za mostem. Z jádra botičské stezky se dá odbočit dvěma na sebe kolmými ulicemi do obydlené částí. Obě cesty stoupají vstříc okraji pozemku, za nímž se tyčí okolní zástavba. Ulice ústí do otevírajícího se prostoru ulice K Podjezdu. Malý kus náměstí je zakončením a odpovědí na parter protilehlé ulice. První dvě patra nejvyšší bytovky patří školce. Severní strana tohoto domu je otočená do náměstí, jižní fasáda se dívá do vnitrobloku vzrostlých stromů a travnaté půdy překrývající podzemní parkoviště. Zahradu využívá školka, jejíž hranice končí před současnou zástavbou ve tvaru fajfky, ke které budou patřit malé zahrádky. Další nové domy jsou menší, i když jejich vzhled vychází také z vnitřních kvalit samotného bydlení schovaných až pod fasádou. Lokalita: Praha U Botiče / Studentský projekt / Velikost: 24000m2
